Martínkův bestiář

Kniha, ke které jsem se dostal už poměrně dávno, kupodivu skrze Stevena Kinga. Poprvé jsem ji četl na střední škole, kde jsem ji ještě zcela nepochopil. Či přesněji: pochopil jsem jen některé roviny. Byl jsem tenkrát asi velmi pyšný, že jsem za dobrodružnou rovinou objevil tu kritickou, atropologickou a psychologickou, ale mnohem důležitější je ta spirituální a náboženská. O té jsem se dozvěděl až ze sekundární literatury, vyprávění učitelů a dalších Goldingových děl.

Nemůžete na ni přestat myslet.

Téměř jsem přinutil Petříčka si ji přečíst. I Katku. Ta při jejím čtení prý brečela. Je to skutečně tak hluboké a závažné téma, že máte nutkání se k té knize pořád vracet. Možná proto jsem si ji, společně s dalšími díly W G zvolil jako téma mé ročníkové práce. Tento týden jsem ji znovu přečetl pečlivě od začátku až do konce společně s anglickým komentářem. Psal jsem na ni sice už interpretaci v prvním ročníku, ale to jsem si jen osvěžil nejdůležitější pasáže, neboť základní kostru a důležité body jsem si pořád pamatoval. Zjistil jsem ale, že po těch několika letech na VŠ už dokážu vnímat z děl přece jen větší kus. Ano, knihy se mění pokaždé, když je čteme, v tom měl pan Koriandr pravdu.

Dřív mi přišlo, že jazyk Pána much je poměrně jednoduchý a i děj je osekaný na velmi strohou a drsnou prvadu. Ale teď jsem najednou viděl spoustu nenápadných symbolů. To, jak se tam mluví o Slunci, poupata ve tvaru svic, listy palem...

Pan Křivánek mluvil o tom, že po druhé světové válce přešla spousta slavných spisovatelů od vázaných veršů k volným, ale přesto svým básním zachovali jejich hloubku. Holan mluví o návratu k prostotě. Možná, že v tom je pravé umění – vyjádřt to nejdůležitější a nejhlubší těmi nejjednodušími slovy.

Každopádně rozhovor Simona s Pánem Much je jeden z největších literárních zážitků, který jsem zatím zažil. Stejně tak i... i to, co se Simonovi stalo potom.

linkuj.cz vybrali.sme.sk